Páteční favorit: V10 bestie, která stále drží rekord okruhu v Bahrajnu

Pedro de la Rosa závodil s McLarenem MP4-20 pouze jednou v závodě Formule 1. Ale právě při této příležitosti, kdy nahradil Juana Pabla Montoyu po zranění, které bylo oficiálně označeno jako „tenisové“, Španěl stanovil rekord, který zůstává nepřekonán již dvě desetiletí.

1m31.447s. Nejrychlejší kolo Velké ceny Bahrajnu 2005, které zajel Pedro de la Rosa, je stále oficiálním rekordem okruhu Sakhir – a to je něco, čím se Španěl rád chlubí, kdykoliv má příležitost. A ani na vteřinu nezaváhá, když jmenuje McLaren MP4-20 svým nejoblíbenějším vozem všech dob.

McLaren sezóny 2005 byl v rukou Juana Pabla Montoyi a Kimiho Räikkönena mocnou zbraní, když ten rok vyhrál 10 z 18 závodů ve Formuli 1. Přesto oba tituly získali Fernando Alonso a Renault.

„Je to rozhodně nejrychlejší vůz, jakým jsem kdy jel,“ říká de la Rosa, když se po téměř dvaceti letech setkáváme s bývalým testovacím a závodním jezdcem McLarenu v pohostinské zóně Aston Martinu. „Bylo to poslední auto s motorem V10, na pneumatikách Michelin. Byl to prostě super rychlý vůz. Skvělý motor od Mercedesu, ale nejúžasnější byla aerodynamika. Auto bylo neuvěřitelně stabilní a výborně pracovalo s pneumatikami.“

Závod v Bahrajnu, kde skončil pátý, však byl pro de la Rosu prvním a posledním startem s McLarenem v tom roce. V San Marinu byl za volantem Montoyova MP4-20 už Alex Wurz.

„Alex byl oficiální náhradní jezdec,“ vysvětluje de la Rosa, který měl za sebou kariéru v týmech Arrows a Jaguar. „Jenže do auta se pořádně nevešel. Museli upravit hasicí přístroj a myslím, že neměl dost místa na lokty, takže nemohl pořádně řídit a cítit se v autě komfortně. A tak jsem dostal šanci v Bahrajnu.

„Byl to úžasný pocit. Bylo to poprvé, co jsem jel s konkurenceschopným autem ve Formuli 1. Problém byl, že pro další závod v Imole už udělali změny pro Alexe. Tým ale vždy říkal, že mi dá příležitost, pak Alexovi, a pokud by se Juan Pablo neuzdravil do Barcelony, byla by znovu řada na mně.“

Nicméně, de la Rosa se na domácí závod nedostal. Montoya se vrátil na Velkou cenu Španělska a po pátečních trénincích rozhodl, že je dostatečně fit na závod. De la Rosa byl v pohotovosti, připraven kdykoliv naskočit, a dokonce odjel i třetí vůz v prvním tréninku – ale ten moment nikdy nepřišel.

„Pokud si vzpomínáte, v pátek jsme mohli použít třetí auto – a byl jsem nejrychlejší v tréninku,“ vzpomíná. „A pak jsem jen doufal, že Montoya rozhodne, že ještě není připraven na závod. Ale on se rozhodl pokračovat. A to bylo opravdu těžké. Ale tak to prostě bylo… bylo to jeho auto. A měli jsme skvělou sezónu. Měl jsem štěstí, že jsem mohl testovat to auto každý týden.“

„Těžké váhy!“ zvolá de la Rosa. „Víte, byli to opravdu… a stále jsou, skvělí designéři. A bylo to prostě úžasné auto! Vše bylo velmi dobře sladěné. Řekl bych, že to bylo nejrychlejší auto na startovním roštu, rychlejší než Renault. Ale porazil nás Fernando, hlavně kvůli své konzistenci a také kvůli naší nespolehlivosti. Spolehlivost byla opravdu jedinou slabinou toho auta.“

Pravděpodobně to byly dva závody, v Imole a Hockenheimu, které stály Räikkönena titul ten rok. V San Marinu odstoupil po pouhých devíti kolech kvůli problémům s hnacím hřídelem.

Kdyby Fin dokázal dokončit závod, který startoval z pole position, Alonso by se zřejmě nesmazatelně nezapsal do historie svým legendárním defenzivním soubojem s Michaelem Schumacherem, protože Räikkönen byl ten víkend daleko nejrychlejší. Historie se pak opakovala na Velké ceně Německa: znovu startoval z pole position, vedl až do 35. kola, kdy odstoupil kvůli poruše hydrauliky.