Už jste to někdy zažili? Vyprávíte kamarádovi vtip a ten s ním potom s obrovským úspěchem pobaví celou partu. Jdete po ulici a vidíte, jak chlap vláčí svojí přítelkyni po chodníku za vlasy a ta ječí tak, že by to probudilo i slona, jenže okolo proudící davy lidí latentně odvracejí hlavu jiným směrem, jenom aby to nemusely vidět, ale Vám je jasné, že to vidí. Nebo jedete autobusem, do kterého nastoupí asociální magor a začne vyřvávat na všechny okolo a Vám nezbývá nic jiného, než doufat, že neupoutáte jeho pozornost a nebudete k němu muset promluvit, nedej bože mu říct, ať se chová normálně. Zkrátka řešení triviální situace, ve které je každému přirozeně jasné, co je dobré a špatné, dopadne naprosto opačným způsobem, než jste očekávali. A to jenom proto, že je pro nás pohodlnější některé věci přecházet a namlouvat si, že se nestaly a neexistují.
O čem je tady řeč? O divadelní hře Petra Zelenky Očištění, která je v současné době k vidění v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích v nastudování režiséra Martina Glasera. Jihočeské divadlo je první scénou v České republice, ve které byla Zelenkova hra uvedena. Autor hru napsal pro polský Teatr Stary v Krakově, kde měla premiéru v roce 2007.
Ústřední téma zločinu a trestu se ve hře opakuje v několika vzájemně se prolínajících rovinách. Ty jsou pro diváka, který čte noviny, sleduje televizi, chodí do hospody, zkrátka žije v současném světě, velice aktuální. Ve strhujícím tempu Zelenka, se svou patologickou zálibou pro úchylnost všeho druhu, nechává postavy hry tu zabít žábu, tu uspat manželku prášky na spaní, tu znásilnit malého chlapce, tu získat kariéru sexem, tu podvést vlastní sestru s jejím manželem, tu opakovat lež stokrát dokola až se stane pravdou.
Jsem si jistý, že podobný morální zápas, který na jevišti svádí hrdinové Zelenkovy hry, se dnes a denně v mnoha podobách odehrává v každém z nás. Je to nekonečný boj - starý jako lidstvo samo, který nezná vítězů ani poražených. Pravidla hry jsou individuální. Úleva se dostaví až v závěrečném kole Já/Vy versus Já/Vy, kdy je třeba zasadit rozhodující knockout, padnout k zemi a nechat si zvednout vlastní ruku nad hlavu. Jenomže to je ze všeho nejtěžší a někdy to ani není možné. Pro někoho je to tak těžké, že radši pomalu usrkává z hořkého kalichu vlastního svědomí až do dna. Na druhou stranu - někdo ani netuší, že je na bitevním poli.
Musím se přiznat, že Zelenkův morální apel, který nápadně poletuje během představení divadlem, aby v závěrečné scéně diváka doslova profackoval, dopadá v mém případě na úrodnou půdu. Hranice mezi dobrem a zlem, láskou a nenávistí, pravdou a lží, zločinem a dobrým skutkem je v dnešním světě tak nejasná a rozmazaná, že je pro nás stále nesnadnější se po ní pohybovat. Proto je důležité budovat a hledat pomyslné majáky, jejichž světlo nám svítí na cestu. Zelenkovo Očištění je vztyčeným ukazováčkem, který nás varuje před záměnou špatného za dobré, černého za bílé, špinavého za čisté. Pokud se cítíte špinaví, neváhejte se přijít do Jihočeského divadla Očistit. Jenom při tom nezapomeňte, že na hygienu je třeba dbát každý den. Některá dlouho nemytá špína se do Vás může zažrat tak, že už ji ze sebe nikdy nesmyjete.
O čem je tady řeč? O divadelní hře Petra Zelenky Očištění, která je v současné době k vidění v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích v nastudování režiséra Martina Glasera. Jihočeské divadlo je první scénou v České republice, ve které byla Zelenkova hra uvedena. Autor hru napsal pro polský Teatr Stary v Krakově, kde měla premiéru v roce 2007.
Ústřední téma zločinu a trestu se ve hře opakuje v několika vzájemně se prolínajících rovinách. Ty jsou pro diváka, který čte noviny, sleduje televizi, chodí do hospody, zkrátka žije v současném světě, velice aktuální. Ve strhujícím tempu Zelenka, se svou patologickou zálibou pro úchylnost všeho druhu, nechává postavy hry tu zabít žábu, tu uspat manželku prášky na spaní, tu znásilnit malého chlapce, tu získat kariéru sexem, tu podvést vlastní sestru s jejím manželem, tu opakovat lež stokrát dokola až se stane pravdou.
Jsem si jistý, že podobný morální zápas, který na jevišti svádí hrdinové Zelenkovy hry, se dnes a denně v mnoha podobách odehrává v každém z nás. Je to nekonečný boj - starý jako lidstvo samo, který nezná vítězů ani poražených. Pravidla hry jsou individuální. Úleva se dostaví až v závěrečném kole Já/Vy versus Já/Vy, kdy je třeba zasadit rozhodující knockout, padnout k zemi a nechat si zvednout vlastní ruku nad hlavu. Jenomže to je ze všeho nejtěžší a někdy to ani není možné. Pro někoho je to tak těžké, že radši pomalu usrkává z hořkého kalichu vlastního svědomí až do dna. Na druhou stranu - někdo ani netuší, že je na bitevním poli.
Musím se přiznat, že Zelenkův morální apel, který nápadně poletuje během představení divadlem, aby v závěrečné scéně diváka doslova profackoval, dopadá v mém případě na úrodnou půdu. Hranice mezi dobrem a zlem, láskou a nenávistí, pravdou a lží, zločinem a dobrým skutkem je v dnešním světě tak nejasná a rozmazaná, že je pro nás stále nesnadnější se po ní pohybovat. Proto je důležité budovat a hledat pomyslné majáky, jejichž světlo nám svítí na cestu. Zelenkovo Očištění je vztyčeným ukazováčkem, který nás varuje před záměnou špatného za dobré, černého za bílé, špinavého za čisté. Pokud se cítíte špinaví, neváhejte se přijít do Jihočeského divadla Očistit. Jenom při tom nezapomeňte, že na hygienu je třeba dbát každý den. Některá dlouho nemytá špína se do Vás může zažrat tak, že už ji ze sebe nikdy nesmyjete.
