V úterý 9. března budějovické kino Kotva praskalo ve švech. Dobrou hodinu před začátkem promítání to ve foyer hučelo jako v kauflandu před Vánocemi a fronta na lístky byla snad delší než ta, ve které čekali naše rodiče na banány. Příjemná a obvykle poloprázdná kavárna se tentokrát dusila davem nedočkavého publika. Důvodem neobvyklého zájmu byla jihočeská premiéra nového dokumentu Heleny Třeštíkové Katka.
Režisérka vstoupila do širokého povědomí veřejnosti především díky svým časosběrným dokumentům dle scénáře made by život, mimo jiné Manželské etudy (1987) a Manželské etudy po dvaceti letech (2005). V těchto snímcích Třeštíková zaznamenává cesty a křižovatky několika manželských párů pod dohledem šedivých a oprýskaných osmdesátých let, později v optimistických kulisách podnikatelských let devadesátých. Doteď si vybavuji, jak jsem s rodiči nahlížel do domácností a osudů hlavních aktérů a společně s nimi balancoval svůj/jejich život/y a to i přesto, že mé svatební „ano“ bylo zralé asi jako maliny v lednu. Síla filmů Heleny Třeštíkové spočívá v autenticitě. Když v nich hrdinové líčí své pocity, z plátna je cítit vůně cigarety, kterou při tom kouří, hořkost kávy v hrnečku, který je podobný tomu, co máme v kuchyni nebo slaná chuť slz, které jim stékají po tváři. Podobné pocity zažívá divák při sledování snímků Marcela (2006), který volně navazuje na příběh jedné z hrdinek Manželských etud a René (2008) popisující vězeňskou odysseu budějovického rodáka Reného Plášila.
Katka (2009) je potom dovršením volné trilogie vyprávějící příběhy lidí, kteří se ocitli vlivem nepříznivých okolností na pokraji svých sil nebo společnosti. Přesto je Katka jiná. Nejspíše proto, že je ze všech hrdinů trilogie nejmladší, působí její příběh (alespoň ze začátku) nejvíce optimisticky. Zdravá devatenáctiletá okatá holka s černýma kudrnatýma vlasama a našpulenou červenou pusou při vaření knedlíků líčí, jak možná kvůli špatný rodinný situaci, ale taky ze zvědavosti a touhy po svobodě, začala brát drogy. Člověk má skoro pocit, že podobný příběh už někde slyšel a tak nějak ze sympatií a hlavně kvůli odzbrojující upřímnosti a až nakažlivé energii Katčina vyprávění na kameru očekává, že ta holka nakonec najde dost sil a knedlíky bude jednou vařit doma, potom co přijde z práce a ne ve společné kuchyni v odvykacím zařízení. O to více je divák na konci z Katky, nebo spíš z torza toho co za čtrnáct let soustavný jízdy na fetu zbylo z její osobnosti, zklamán. Omyl, tady se happyend nekoná. Vše je umocněno syrovostí a autenticitou s jakou je snímek natočen. Jasně, úplně mě brněl Katky čím dál tím víc oteklý obličej, cítil jsem, jak smrdí její zažloutlý a okousaný nehty, brodil jsem se s ní po kotníky v odpadcích nových a nových kutlochů a přístřešků. Společně s Katkou jsem doufal, že z ní voda smyje a vyplaví všechny ty svinstva a hnusy, který si za svůj život stihla nastřílet do žil. Třeštíková několikrát v průběhu dokumentu překročí hranici zpoza kamery a snaží se Katce hodit pomyslný záchranný kruh. Jenomže Katka vůbec není schopná rozeznat, že se topí a to světlo, které nad ní alespoň do poloviny snímku visí a hřeje jí, s čím dál tím větší jistotou zasypává další a další vrstvou hlíny, popela, špíny, vlastních lží, beznaděje a neschopnosti.
Jsem rád, že Kotva byla narvaná. Na začátku promítání jsem sice moc nepochopil, proč mi Saša Hemala přeje, ať se hezky bavím, o tom přeci Katka není. V jeho průběhu jsem se divil, čemu se někteří diváci v těch nejvypjatějších momentech dokumentu pobaveně smějí, snad lidskému zoufalství? Přesto jsem z kina odcházel s dobrým pocitem. Ne kvůli tomu, jak to s Katkou ve snímku dopadlo. Bylo to proto, že dokument tohoto druhu dokáže v lidech vyvolat zájem. Katku by mělo vidět co nejvíce lidí, ne proto, aby se v kině dobře pobavili nebo vysmáli jejímu neštěstí, ale proto, aby takových Katek, maratonských kamikazí, dosáhlo svého cíle co nejméně.
